KOSTEL SV. BARTOLOMĚJE

Přílezští dobrovolní hasiči, v pozadí kostel cca 20léta 20. století, snímek poskytl pan Jarmil Nývlt
Přílezští dobrovolní hasiči, v pozadí kostel cca 20léta 20. století, snímek poskytl pan Jarmil Nývlt
zdroj: Das TEPLER LAND - Was die Stiftstürme erzählen... Heimat der Chorherren und Musiker. - Die große Dokumentation des Heimatkreises Tepl-Petschau im sudetendeutschen Bäderdreieck Gebundenes Buch – 1967, scan poskytl pan Jarmil Nývlt
zdroj: Das TEPLER LAND - Was die Stiftstürme erzählen... Heimat der Chorherren und Musiker. - Die große Dokumentation des Heimatkreises Tepl-Petschau im sudetendeutschen Bäderdreieck Gebundenes Buch – 1967, scan poskytl pan Jarmil Nývlt
kostel v roce 2005, autor: Václav Lupínek
kostel v roce 2005, autor: Václav Lupínek

Průzkum písemných pramenů

(Václav Chmelíř)

Prameny vztahující se ke kostelu v Přílezech (Pröles, Preles) jsou nyní dochovány v dosti neúplném stavu. Přílezský kostel po velkou většinu své existence náležel jakožto filiální k nedaleké útvinské faře, z jejíž provenience se s výjimkou matrik patrně nedochoval archivní materiál. Proto se musíme hlavně opřít o ty, které se dochovaly v pozůstatku patronátní agendy, který se nyní nachází ve velkostatkových fondech. Jedná se o fondy Velkostatek Toužim a Velkostatek Bečov, spravované Státním oblastním archivem v Plzni. Konkrétně z fondu Velkostatek Toužim lze pro dějiny kostela v Přílezech použít knihy kostelních počtů, které však zahrnují jen období po roce 1779 do 1806. Z následujícího období se tato agenda v toužimském fondu zachovala jen v malých zlomcích. Fond Velkostatek Bečov obsahuje nejenom knihy kostelních počtů pro období 1846 až 1939, ale i také část patronátních spisů, které přibližují stavební ruch v období 2. poloviny 19. století.

Hlavně pro pobělohorské období mnoho údajů k dějinám kostelních staveb často poskytuje fond Archiv pražského arcibiskupství, uložený v pražském Národním archivu. Materiál umožňující poznání největších stavebních akcích při přílezském chrámu se pro období před 1779 v něm nepodařilo dohledat.[1]

I o pro období po 1939, respektive 1945, je kritický nedostatek pramenů. Překážkou poznání hlavně poválečných dějin kostela je nezpracovanost fondů uložených ve Státním okresním archivu Karlovy Vary, což se týká fondů Okresní národní výbor Karlovy Vary či Místní národní výbor Útvina. Informace pro toto období neposkytují ani materiály úřadů památkové péče (Státní památková správa, Národní památkový ústav). K dispozici nejsou ani vhodné kronikářské zápisy z prostředí Přílez a Útviny: poválečná kronika Útviny je dle údajů pracovníků SOkA Karlovy Vary v současnosti digitalizována (leden 2018).

Okolnosti počátku fary a kostela v Přílezech nejsou blíže známy. První zmínka z roku 1354 vznikla, když byl za přítomnosti milevského opata uveden toužimským farářem v úřad nový farář v Přílezech a Útvině, bratr Jindřich. Útvinský chrám byl tehdy podřízen Přílezům jakožto filiální.[2] Tyto vsi ležely na panství náležející proboštství v nedaleké Toužimi. Tato doména byla původně územím v majetku Jiřího z Milevska, jenž jej daroval (mezi lety 1184 až 1187 založenému) premonstrátskému klášteru v Milevsku, který v Toužimi zřídil proboštství.[3]

Rok 1354 je nakonec první a zároveň i poslední zmínkou o přílezské faře. Další farář byl ustanoven pak v roce 1365 už pouze pro Útvinu.[4] A tak tomu bylo i nadále v předhusitské době, což zřejmě znamenalo přenesení sídla fary právě do blízké Útviny, kde již zůstalo natrvalo.

Za husitských válek byl husity vypleněn mateřský klášter v Milevsku a část jeho konventu se uchýlila do Toužimi. Už roku 1428 ale zastavil císař Zikmund majetek proboštství Janovi z Kolovrat, což ovšem poté bylo zrušeno. Nejpozději roku 1429 se Toužimi zmocnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, kterému v roce 1436 nakonec panovník toto zboží zastavil.[5] Jakoubkovy statky snad počátkem 60. let 15. století získal jeho syn Jan. Jan je později postoupil svým synům. Ti se o ně podělili roku 1467. Jejich otec si ponechal jen Žlutice. Toužim získal syn Jan.[6]

Někdy mezi lety 1490 až 1494 se novými toužimskými zástavními pány stali příslušníci rodu z Plavna.[7]Z nich Jindřich zboží koupil od milevského kláštera do dědičného držení: ve smlouvě však ves Přílezy není jmenována.[8] Jako součást toužimského panství je posléze zmíněna roku 1558. Tentýž deskový zápis jmenuje i podací právo ke kostelu v Útvině, bez zmínky o existenci přílezském chrámu.[9]

Po 1565 se stali držiteli panství Lobkovicové.[10] Kryštof Hasištejský z Lobkovic jej prodal 1623 Juliu Jindřichovi Sasko-Lauenburskému.[11]Roku 1665 se panství ujal jeho syn Julius František.[12] S obdobím patronátu tohoto držitele lze spojit některé úpravy krovu kostela, jak praví dendrochronologická data, vztahujícím se k 1. polovině 70. let 17. století (1673/1674). Vévoda Julius František zemřel roku 1689 a jeho majetek v Čechách byl rozdělen mezi jeho dcery, z nichž Františce Sybyle Augustě, provdané ta markraběte Ludvíka z Baden-Badenu, připadly původní sasko-lauenburské statky na západě Čech, tudíž i Toužim.[13] Z doby těchto manželů snad pocházel někdejší oltář v přílezském kostele, zmiňovaný Gnirsovým soupisem, na což ukazují na něm provedené lauenburské a bádenské znaky, ač sám oltář vykazuje ještě znaky raného baroka.[14] Z období, když již Františka Augusta byla vdovou, se dochoval, jak se zdá, první písemný záznam o stavebních úpravách přílezského kostela. Roku 1711 totiž měla být nově postavena sakristie kostela. Přílezský chrám se nazýval tehdy kaplí,[15]což platí i pro většinu pramenů z následujícího období.

Je velmi pravděpodobné, že jeho dnešní barokní podoba vznikla v 1. polovině 60. let 18. století. Na tuto dobu totiž ukazují některá dendrochronologická data. Bohužel příslušné archivní fondy o této úpravě nepřinášejí žádné písemné doklady. Pokud opravdu se barokní úprava podnikla v této době, tak byla pochybně dílem Johanna Schmidta z Útviny, přijatého roku 1746 do služby jako vrchnostenského stavitele markrabat bádenských.[16] Roku 1764 tuto funkci ještě zastával.[17] Na konci 60. let se snad přestěhoval do Prahy.[18]

Z 2. poloviny 18. století pochází také 1. vojenské mapování, které schematicky zachytilo kostelní areál se hřbitovem, ohrazený zdí.[19] V tomto období začíná i nejstarší dochovaná kniha účtů, která dokládá práce na kostele. Jmění chrámu bylo natolik dostatečné, že z něho byly hrazeny i církevní stavby v blízkých lokalitách (např. v Krásném Údolí).

Opravy vlastního přílezského kostela zanesené v nejstarší knize účtů se téměř výlučně týkají střechy. Prvně je to vydání z období 1784 až 1785, v němž bylo placeno 3 zl. 30 kr. a 24 zl. 30 kr. Johannu Hergeltovi z Mühldorfu za opravu střechy.[20] Ovšem již roku 1780 bylo zaplaceno 35 zlatých varhanáři Franzi Garttnerovi z Tachova za pokračující práce na výrobě nových varhan, roku 1781 tesařskému mistrovi Johannu Pachenbergerovi z Toužimi 28 zlatých za nový nábytek do sakristie a zámečnickému mistru Melchioru Bittermannovi z Toužimi 31 zlatých a 18 krejcarů za pokování tohoto nábytku a kostelních dveří a v roce 1782 byly vyplaceny varhanáři Vincentu Garttnerovi z Tachova 4 zlaté za přeladění varhan.[21] V účetním období 1785 až 1786 se vyplácelo dle "cedulí" 24 zl. 15 kr. tesařům, zedníků 6 zl., kováři hřebíků 21 zl. 18 kr., dále za prkna, celkem 61 zl. 12 kr. V období 1791-1792 se vydalo na opravení "ruinózní" střechy přílezské kaple: předmětem úhrady bylo 5000 nových šindelů a 6000 nových dvojitých hřebíků. Až v období 1793-1794 se vypláceli konkrétně opět řemeslníci: "za práci provedenou při kostele" tesaři získali 9 zl. 54 kr. V roce 1796 "cedule" zedníků svědčila o práci za 8 zl. 46 kr., jedna "cedule" tesařům v 25 zl. 38 kr., druhá pak v 21 zl. 41 kr. Ze jmění kaple se vydalo v roce 1802 za 4800 kusů šindelů a za šindelové hřeby. Samotným tesařům byly zaplaceny 4 zl.[22]

V roce 1828 byly pořízeny do kostela za 637 zlatých nové varhany od neznámého varhanáře. Po většinu zbytku 1. poloviny 19. století nejsme téměř informováni o pracích provedených na přílezském kostele. Jen k roku 1827 se dochovala archiválie o vydání na opravu v hodnotě 53 zl. 54 kr.[23]

Tehdy již toužimské panství nepatřilo rodu bádenských markrabat. Ti tuto državu vlastnili do roku 1787 a potom spadla na českou komoru, která jí pronajala do roku 1799 Schwarzenbergům. Komora pak panství prodala roku 1837 vévodovi Alfrédu Beaufort‑Spontini.[24] Rodu Beaufortů patřil toužimský velkostatek do roku 1945.[25]

Jak vypadal přílezský kostel před počátkem beaufortovského patronátu ukazuje inventář z roku 1837:

"Veřejná kaple ve vsi Přílezích je přibližně 150 let stará, z kamene postavená a krytá šindelem, je situovaná k východu, strop uvnitř kaple je z prken a podlaha z cihel, má 5 středních oken a dvojité dřevěné s náležitým pobytím opatřené vchodové dveře, sakristie je s kaplí spojená, vnitřní klenutý strop, cihlami dlážděnou podlahu, 2 malá okna se železnými mřížemi a 1 náležitým kováním opatřené vchodové dveře. Uvnitř kaple hned nad vchodovými dveřmi je umístěn dřevěný hudební chór, na nějž vedou uvnitř kaple dřevěné schody. Mimo tohoto hudebního choru se tam nachází nad sakristií také oratoř, opatřená 2 malými kulatými okny, k jednomu [chóru či oratoři] vedou zvnějšku šindelem kryté dřevěné schody i s takovými vstupními dveřmi osazené, s kováním a zámkem."

Cena stavby byla tehdy odhadována na 400 zlatých konvenční měny a zároveň konstatováno, že je v dobrém stavu. Na kapli byla nasazena kostelní věž, taktéž v dobrém stavu, vystavěná ze dřeva a krytá plechem, opatřená železným křížem, kam z již popsané oratoře vedly dřevěné schody, vybavené jednoduchými vstupními dveřmi.[26]

V roce 1841 podobu areálu kostela obklopeného hřbitovem, s ohradní zdí, v jejímž jihovýchodním nároží ležela, jak se později připomíná, márnice.[27] Roku 1837 se uvádí, že zeď je kamenná, krytá šindelem.[28]

Jak bylo řečeno, pro období po 1846 máme k dispozici další materiály k poznání stavební činnosti na kostele. Dne 25. 10. 1854 vydražil zednický mistr Johann Schmidt z Útviny opravu za 235 zlatých konvenční měny.[29] Tyto v pramenech dále nespecifikované práce provedl ještě v témže roce,[30]ale kolaudace proběhla teprve v roce 1855.[31]

Opravy nebyly patrně dostatečné, jinak by nemohl na charakter stavby upozornit vikář, který při vizitaci 1. 7. 1855 zkontroloval i zdejší kapli a následně referoval patronovi. V dopise zmiňuje defektní věž, okna, římsy pod střechou, kostelní zdi i zastřešení. V sakristii má zeď díru.[32]V srpnu byl už zadán rozkaz vypracovat rozpočet opravy.[33]Rozpočet byl později adjustován v této podobě: na materiál 50 zl. 12 kr., na přidavačské práce a dopravu 4 zl. 12 kr., řemeslnické práce 342 zl. 52 kr., dohromady 397 zl. 17 kr. Cena byla základem pro dražbu stavby, pořádanou v Bečově 12. 10. 1857 v 10 hodin.[34]Opravu získal za 362 zl. 45 kr. tesařský mistr Franz Josef Stowasser z Krásného Údolí.[35]Práce se započaly 23. 7. 1858. Bohužel se však hned zjistily další, předtím nezjištěné závady na věži.[36]Před 18. 11. 1858 byly nakonec práce dokončeny.[37]Předávací protokol vznikl až 29. 1. 1859.[38]Oprava v podobě snesení helmice věže, rekonstrukce střechy a stolice si vyžádala nakonec obnos 417 zl. 71 kr. rakouské měny.[39]

V roce 1869 útvinský farář referoval, že mimo ohradní zdi hřbitova potřebuje i kaple samotná opravy: omítka je na mnoha místech zcela opadaná a na dalších místech chatrná. Doporučoval celou kapli nahodit a opatřit nátěrem. Ve špatném stavu se nacházela i její okna, která se měla nahradit za nová. Ohledně těch v choru se prý již činí přípravy.[40]Navíc dne 6. června 1873 v podvečerních hodinách zasáhl kostel dvakrát blesk, ale naštěstí nic nezapálil. Poškodil však rákosový strop a střechu stavby.[41]Hned byly podniknuty některé nejnutnější opravy.[42]K zásadnější rekonstrukci se tehdy nepřikročilo. Až ze září 1875 pochází rozpočet na opravu ohradní zdi a chrámu. Vypracoval jej stavební představený Johann Mrasick, c. k. cestářský mistr v Bečově.[43]Rozpočet byl přílohou dopisu, kterým patronátní úřad vyjednával s okresním hejtmanstvím o možnostech financování celého podniku, jenž měl stát 2016 zl. 65 kr.[44]To bylo nutné i k novému pokrytí střechy kostela, výměně ztrouchnivělých oken a opravě rákosového stropu a dláždění. Rozpočet obsahuje i opravu kostelních zdí, ohradní zdi i márnice.[45]Mrasick vyhotovil také dodnes zachovalý plán střechy.[46]

K dražbě stavby došlo až 20. 11. 1876 a maximální cenu představoval adjustovaný rozpočet, v němž připadalo na zednickou práci i s materiálem 839 zl. 85 kr., tesařskou práci i s materiálem 317 zl. 5 kr., truhlářskou práci 40 zl. 67 kr., zámečnickou práci 20 zl. 15 kr., sklenářskou práci 20 zl. 14 kr., práci podavačů a doprava 589 zl. 18 kr., dohromady celkem 1827 zl. 5 kr. Zakázku nakonec získal Josef Hacker z Pily (Schneidmühl) za 1098 zlatých.[47]Provedená oprava byla zkolaudována dne 13. 8. 1877. Stavba si nakonec vyžádala dalších nákladů, ke kterým Johann Mrasick zhotovil rozpočet. Jejich cena byla stanovena na 49 zl. 98 kr.[48]

Roku 1883 vypracoval klempíř Anton Fuchs rozpočet ve výši 70 zlatých na natření kostelní věže, prováděné po předchozím čistění, což se týkalo i krovu.[49]3. září patronátní úřad schválil zaplacení prací, když mu útvinský farář dosvědčil jejich provedení, které navíc zahrnovalo opravu prostoru se zvonem a horní koule věže za 3 zlaté.[50]

Hned v příštím roce vypracoval stavební představený Franz Josef Stowasser rozpočet na opravu střechy kaple, konkrétně některých částí nad lodí a nad presbytářem, tj, rekonstrukci krytiny a bednění, ale i přístupu na oratoř, včetně schodů.[51]Tento rozpočet, který hodnotu opravy odhadl na 254 zl. 91 kr., patronátní úřad zaslal krajskému úřadu k prověření a adjustaci.[52]Posléze po vydání souhlasu tímto úřadem byl vyhlášen termín dražby opravy, jejíž celková cena byla adjustována na 236 zl. 90 kr. Za stejnou cenu se práce přiřknuly Johannu Franzovi z Javorné.[53]Rozsah prací však nakonec vzrost. Bylo třeba opravit střechu na dalších místech (okapy, šindel) či deštěm místy poškozenou střechu schodů na oratoř. To si vyžádalo navíc 27 zl. 63 kr. za zednickou a pokrývačskou práci.[54]

Roku 1892 věž prohlédl klempíř Fux a ukázalo se, že je místy rezavá.[55]Předpokládalo se, že jej tentýž dvakrát natře, což si vyžádá náklad odhadovaný na 74 zlatých.[56]Jiný klempíř, Albert Wandern z Krásného Údolí, později opravoval severní část střechy: pokládal tehdy lepenku a natíral. V roce 1901 mu bylo za to z kostelního jmění vyplaceno 108 K.[57]

V roce 1897 provedl varhanář Christof Müller z Ušovic opravu varhan, další opravy provedl v letech 1913 a 1929 varhanář Wilhelm Schusser z Teplé.[58]Dne 30. 8. 1907 vydražil Josef Ott, zednický a tesařský mistr z Útviny, blíže nepopsané opravy přílezského kostela a farních budov v Útvině, za což mu bylo zaplaceno nejdřív 2200 K a později paušálně 2536 K. Stejnému mistru se zaplatilo v roce 1908 392 K 55 h za opravy provedené po zásahu přílezského kostela bleskem, což přimělo stavbu vybavit bleskosvodem: za něj se podle nařízení bečovského patronátního úřadu z 20. 8. 1910 vydalo z kostelní pokladny Johannu Srbovi z Karlových Varů paušálně 142 K.V roce 1916 obdržel klempíř Eduard Beinl z Útviny za pokrytí střechy kaple železným plechem 764 K. V roce 1923 se za opravu střechy vydalo dalších 500 Kč Antonínu Beinlovi z Útviny.[59]Opravy střechy financovalo kostelní jmění i v roce 1925. Předmětem úhrady byl bílý plech a dále položení 6000 kusů šindelů, což obnášelo náklad 2871 Kč. V roce 1930 opravoval klempíř věž, kterou poškodila bouřka. Nespecifikovaná byla oprava za 1700 Kč, zaplacená přílezské obci roku 1932.[60]

Po vysídlení německých obyvatel byl kostel opuštěn a bylo dokonce rozhodnuto o jeho demolici, která byla na místě i připravena.  Roku 1963 se stavba kostela nacházela ve značně zdevastovaném stavu: prohnila střecha byla věžičky. Omítka chrámu opadávala a v interiéru se již nenacházela kruchta.[61]V sedmdesátých letech 20. století byla provedena rekonstrukce šindelové střechy kostela, během které byl snesen sanktusník ze střechy. To však byly na dlouhou dobu poslední opravy kostela. V letech 2012-2013 proto přistoupil vlastník objektu, Římskokatolická farnost Toužim, k rekonstrukci krovu a střešní krytiny zchátralého kostela za přispění z dotačních programů Ministerstva kultury ČR a rozpočtu Karlovarského kraje.[62]

Podle autora knihy Umělecké památky Čech patřil do zařízení kostela hlavní oltář z 2. poloviny 18. století, portálový, sloupový s bádenským a saským znakem na vyřezávaných křídlech s obrazem sv. Bartoloměje a kopií obrazu Panny Marie Pomocné v nástavci. V lodi velká žulová nádoba (křtitelnice) datovaná do roku 1800. Dále byl v interiéru kostela obraz sv. Jana Nepomuckého a sv. Anny vyučující Pannu Marii z 2. poloviny 19. století. V sakristii byl dřevěný krucifix z 18. století s N. Trojicí ve vrcholu a několik lidových sošek z 19. století.

Analýza stavebního vývoje

(Michal Konáš, Tomáš Karel)

Jak již bylo zmíněno v kapitole zabývající se průzkumem písemných pramenů, jsou počátky svatyně v Přílezech velmi nejasné. V podstatě jsme odkázáni na jedinou písemnou zmínku, která dovoluje klást její výstavbu nejpozději do 14. století. V této souvislosti je nutné hned v úvodu zdůraznit, že ve stavbě samotné se nepodařilo s touto datací ztotožnit žádné konstrukce. Ve starší národopisné literatuře a rovněž v povšechných souhrnech je ovšem původ kostela často kladen do románského slohového období. Stavba bývá někdy dokonce označována za nejstarší v širším regionu. Původ těchto domněnek lze snad vysledovat ve dvou, velmi vágně a zavádějícím způsobem postavených argumentacích. První z nich je obecná tradice, rodící se z obecné hypotézy o kolonizačních praktikách milevských premonstrátů, kteří získali zdejší území darem od Jiřího z Milevska v 80. letech 12. století. Jaký byl obraz místního osídlení v dané době ovšem není známo. Druhou je pak hledání půdorysných souvislostí, daných pravoúhle uzavřeným presbytářem, s jinými kostely prokázaného románského původu. To že byl za románský slohový prvek považován dokonce i dochovaný okosený vstupní portál svědčí pouze o zcela nekorektním či nepoučeném přístupu.

Pokud bychom chtěli na základě doložených skutečností popsat vývoj širšího sídelního zázemí Přílez, tedy Útvinska, záhy uvidíme že se jedná o úkol nesnadný. Počátky zdejšího osidlovacího procesu je jistě nutno hledat již před dobou Jiřího z Milevska, ovšem bez opor v pramenech. Ani rozsah navazujících aktivit premonstrátů není blíže zmapován, trasa cesty na Bečov a na Teplou tehdy jistě hrála zásadní roli v nadregionálním kontextu a mohla být směrována odlišně od pozdější trasy (snad právě přes Přílezy). Ovšem právě okolnosti, zachycené jedinou uvedenou zmínkou ze 14. století, možná ukazují na určitou kolonizační a tedy i sídelní transformaci, jejímž výsledkem bylo snad záměrné soustředění aktivit do Útviny. Tento proces mohl být příčinou poklesu významu některých okolních osad, přičemž v Přílezech snad i znamenal ztrátu farní funkce. Tato konstrukce tak poskytuje možnost považovat známý půdorysný rozsah a obraz vesnice za důsledek až možná velmi pozdních středověkých aktivit. Pozice kostela se dnes jeví vůči prostoru obdélné návsi jako velmi logická, možno říci jako víceméně vzorová pro obvyklá lokační půdorysná schémata. Ovšem o konkrétní tradici těchto vazeb nemáme spolehlivé informace.

Ve stavbě samotné zjistil průzkum prokazatelně datovatelné výrazné stavební jádro, zahrnující obvodové zdivo presbytáře a lodi s výjimkou západní zdi. Tyto konstrukce se díky přítomnosti intaktních lešeňových kůlů podařilo spolehlivě dendrochronologicky datovat do doby krátce po roce 1454. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že případné spekulace o pouhé adaptaci staršího zdiva je nutno odmítnout. Viditelný rozsah zdiva, jeho vzájemné provázání a kontinuální vazba na řady samonosného lešení spolehlivě dokládají, že máme před sebou stavbu vybudovanou jednorázově. Vyloučit ovšem nelze využití starších základů, což může doložit pouze archeologický výzkum. O důvodech, proč zde nemáme doklad starších konstrukcí lze pouze spekulovat. Jistě se nabízí především možnost zásadního zničení během husitských válek. Ovšem ve stavbě nebyly zjištěny ani prvky druhotně užité, tedy použité z ruiny jejího předchůdce. Proto nelze vyloučit ani možnost, že kostel doložený ve 14. století byl pouze dřevěný a dokonce nelze ani vyloučit, že jeho stanoviště nebylo na stejném místě. Zde je však třeba říci, že doložené patrocinium je obecně vzato jistě starobylé a rovněž poměrně neobvyklé.

Pro možnost, že kostel byl vybudován na starších základech hovoří uplatněný půdorys stavby. Mírně obdélná drobná loď a čtvercový presbytář jsou znaky, které bývají poměrně obvyklé u staveb pozdně románských a raně gotických. Ovšem, formální půdorysný obraz nelze možná zcela přeceňovat, jak právě ukazuje náš případ. Období druhé poloviny 15. století ukazuje často v běžné stavební produkci četné archaické prvky, které jsou zřejmě odrazem složitých vztahů ve stavitelství, pozvolna se vzpamatovávajícího z desetiletí válečného útlumu.

Kostel byl tedy vystavěn jak vidno péčí patronátních pánů, tedy rodem z Vřesovic, což jistě souvisí s celkovým rozvojem regionu, zejména blízké Toužimi, velkoryse budované jako nové městské centrum kraje, nahrazující Útvinu. Stavba byla pojata velmi střídmě, nepočítalo se ani se zaklenutím presbytáře a také kamenická práce byla zřejmě omezena na minimum. Kromě dochovaného vstupního okoseného a původně polokruhově završeného portálu a části nárožních armatur bylo zřejmě vše ostatní provedeno z lomového zdiva, jak dokládá celistvě dochované okno ve východní zdi presbytáře. Z téže doby je pravděpodobně i vyzděná oltářní mensa, krytá jen hrubě přitesanou kamennou deskou. Kostel neměl tehdy připojenu sakristii a je otázkou, zda byl zvon umístěn v nějakém sanktusníku, nebo byl zavěšen v samostatné zvonici.

Nakolik se na stavu nově dokončené svatyně podepsalo plenění během poděbradských válek nevíme. Pokud došlo k vypálení Přílez podobně jako blízké Útviny, zanikl tehdy obnovený krov zřejmě během dalších válečných událostí za třicetileté války. Opět nám chybí pro detailnější poznání osudů stavby v dané době písemné prameny.

Předpoklad chátrání v polovině 17. století lze dovozovat z podoby dochovaného krovu, který vykazuje ještě renezanční tesařskou tradici. Ten byl spolehlivě dendrochronologicky datován do doby krátce po roce 1674. Bohužel ani pro tuto stavební etapu nejsme schopni doložit další stavební práce. Snad pouze přítomnost další vrstvy interiérové omítky může být vodítkem úvah o celkové renovaci stavby. Právě s ní by mohlo souviset i přesunutí hlavního vstupu ze severní strany do západní obvodové zdi.Tehdejší péči o kostel v rámci sasko-lauenburských statků dokládal i někdejší oltář.Je otázkou, nakolik lze do této etapy zahrnout i stavbu sakristie, respektive její přízemní části. V souvislosti s dále popsaným krovem to nelze vyloučit, ovšem písemná zpráva se k její stavbě vztahuje až k roku 1711. Konstrukčně je její podoba formována spíše v přechodném renezančně barokním výrazu. Ranější baroko máme zřejmě doloženo i v drobném detailu ryskami zvýrazněné okenní šambrány, dokládající iluzivně malovanou podobu fasád. Tato úprava nepochybně váže na změnu umístění a formátů oken, ale je otázkou, zda ji lze vztáhnout již k doloženému datu obnovy krovu po roce 1674 i když z konstrukčního hlediska s vazbou na římsu je to logické.

Teprve vrcholně barokní stavební úprava je velmi dobře čitelná v celém obraze stavby, ve fasádách i v podobě interiérů, doplněných plastickými štukovými prvky. Přesnou dobu přestavby neznáme, ale zdá se, že by mohla souviset s dendrochronologicky doloženými úpravami krovu a stavbou oratoře nad sakristií. Datace dokládá dobu kácení použitého dřeva do roku 1765. Z této doby máme dochovány i doklady vývoje barevnosti jak interiérů, tak i fasád, kde byla užita šmolkově modrá barva na okenních šambránách, respektive na článcích. Také jsou vzácně dochovány vstupní dveře a malované dveře do oratoře. Péče o kostel byla v této době jistě průběžná, a jak dokládá stavba nových varhan kolem roku 1780, byl vybavován i interiér. Také je třeba počítat s provedením omítaného podhledu stropu, který zakryl raně barokní iluzivní malované řešení. Lze předpokládat že do této doby náleží i úpravy ohradní zdi a stavba márnice v jihovýchodním rohu hřbitova, jak dokládá její zajímavý oválný půdorys. Výslednou pozdně barokní úpravu snad můžeme spojovat s dílem Johanna Schmidta z Útviny, přijatého roku 1746 do služby jako vrchnostenského stavitele markrabat bádenských.

V účtech se následně projevují především opravy střechy dané potřebou obnovy šindele zhruba po dvou dekádách. Ve stavbě samotné jsou pak čitelné stavební práce, doložené i písemnými prameny pro léta 1876 -77, které realizoval Josef Hacker z Pily. Tehdy došlo k obnově omítek na plochách fasády, přičemž bylo evidentní snahou zachovat štukové členění, tedy okenní šambrány a římsy. Z dané doby pochází i dochovaná okna jak v lodi, tak i v sakristii, opraveny byly i interiérové omítky v soklové partii. Kostel tehdy získal barevnost ve zlatém okru s bílými články.

Poslední stavební etapa dokládá smutnou kapitolu novodobých osudů svatyně, odsouzené k demolici. Zatím z neznámých důvodů byla její realizace zastavena a následně provedeny základní opravy dožilé krytiny a destruovaného zdiva nad hlavním vstupem. Interiér však byl zcela zdevastován.

Exkurz: Stavební vývoj zastřešení kostela:

Konstrukce krovu byla posouzena z hlediska dendrochronologického datování vytipovaných prvků.[1]Závěry průzkumu byly zpracovatelem shrnuty do následujících konstatování: "Krovy nad lodí a presbytářem byly zhotoveny ze smrků pokácených v letech 1673 - 1674. Valbové části krovů datují smrkové trámy zhotovené ze stromů pokácených v roce 1765. Krov nad sakristií byl zhotoven ze smrků pokácených v letech 1764 - 1765. Konstrukce sanktusníku byla zhotovena ze smrků pokácených v letech 1673 - 1674 a 1762. Vyhodnocené táhlo nad klenbou sakristie bylo zhotoveno ze smrku pokáceného v roce 1765."

Na základě těchto dat a dochovaného stavu krovu insitu je možné navrhnout následující vývoj konstrukce krovu a střechy kostela. Z původní konstrukce krovu zastřešující loď a presbytář kostela z poloviny 15. století se dodnes nedochovaly žádné prvky. Jádro dnešního krovu tvoří prvky konstrukce postavené až při obnově kostela v roce 1674. K tomu roku jsou mimo jiné části krovu datované konstrukční prvky plné vazby č. X (III).Vaznice stojatých stolic, které odpovídají ve vazbě X původnímu uložení, probíhají stejně jako spodní průvlak celou délkou kostela. Vaznice jsou ukončené viditelně dodatečně a je možné předpokládat, že v původním řešení pokračovaly k dnes již zaniklým štítovým vazbám krovu. Na základě dochovaného tesařského značení prvků je možné předpokládat, že krov měl v původní podobě kontinuální značení vazeb od vazby Inad presbytářem, po vazbu XVI nad západní obvodovou zdí. Vzhledem k plnohodnotně dochované konstrukci plné vazby č. X je možné považovat stávající sklon střechy, výšku hřebene a přesahy střech na okapových stranách kostela za shodné se stavem k roku 1674. Až s mladší úpravou krovu souvisí zúžení střechy nad presbytářem, v původní podobě pobíhal krov a střecha v jedné neměněné šířce v celé délce kostela. Delší přesahy vazných trámů nad zúženým presbytářem byly patrně vynesené šikmými tesařskými vzpěrami, vzepřenými o obvodové zdivo zákristie. Šikmé vzpěry se dodnes nedochovaly, o jejich funkci svědčí dva dochované vazné trámy vazby IV a Vnad dnešní zákristií. Na spodních stranách přesahujících zhlavích těchto trámů jsou dochované prázdné dlaby čepových spojů. Původně přízemní zákristie, byla zastřešená pultovou střechou, která patrně plynule navazovala na sklon severní poloviny střechy presbytáře. Střecha kostela v tomto řešení probíhala v jedné rovině. S konstrukčním řešením ze 70. let 17. století ještě souvisejí tři krátké trámy příčně plátované k vazným trámům na západním konci krovu. V současnosti není možné s určitostí určit jejich funkci nebo smysl. Předokládat je možné, že se jedná o část roznášecího roštu určeného pro založení dnes již zaniklého zařízení nebo navazující konstrukce. Podobně není v současnosti zcela jisté zda podélný průvlak ve stávajícím uložení na vazných trámech odpovídá původnímu řešení. Dnes již prázdné kampové pláty, které je možné zaznamenat na spodní straně několika vazných trámů nasvědčují tomu, že vazný trám mohl být pod nimi podvlíknutý.

Konstrukce sanktusníku byla do již stojícího krovu vložená druhotně. Trámy na stavbu byly pokácené v roce 1762. Při stavbě byla patrně druhotně využitá část prvků ze starší konstrukce krovu (šikmá vzpěra jedné ze stojek byla vyrobená z trámu, který byl použitý již při stavbě krovu v roce 1674).

V průběhu roku 1765 byla nad klenbou v přízemí sakristie vložená táhla. K jejich výrobě byly z části použité trámy vyrobené ze stromů skácených ve stejném roce. Následně byla zákristie navýšená o zděné patro, čímž se koruna zdiva ocitla ve stejné úrovni jako koruna zdiva lodi kostela. Nové zastřešení navýšené přístavby bylo provedené valbovou střechou s hambálkovým krovem. Tento krov byl postavený na shodném konstrukčním principu, který byl ve stejném roce využitý při úpravě obou štítů lodi kostela (krokve jsou v příčném směru krovu ukončené na krátčatech). Z dnes neznámého důvodu byly štíty nad východním a nad západním průčelím kostela stržené a nahrazené valbovými střechami. Při úpravě obou ukončení krovu došlo k odřezání nebo zkrácení části prvků původní konstrukce sedlové střechy. Vyřazené prvky byly vzápětí použité druhotně při nové úpravě a vyskytují se použité i v krovu zákristie. Zároveň byly při této stavební akci zkrácené přesahy vazných trámy na jižní straně presbytáře, původně průběžná stolice krovu byla v polovině přerušená a východní část posunutá blíže k podélnému středu, krokve musely být zkrácené a znovu osazené v nově posunuté pozici.

Poslední výrazná stavební úprava střechy byla provedená ve druhé polovině 20. století, kdy došlo k odříznutí konstrukce sanktusníku pod úrovní střešního pláště a nadstřešní část byla snesená. Tyto práce souvisely s výměnou šindelové krytiny, kterou prováděl podnik Chebana v 70. letech.

[1]Kyncl T.: Výzkumná zpráva č. 100-17. Dendrochronologické datování dřevěných konstrukčních prvků kostela sv. Bartoloměje v Přílezech. Brno, 2017.

O kostele z Gnirsovi topografie Tepelska (A. Gnirs: Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad, Brno 1932, S. 310-312)

Archiválie: Zemské desky v Čechách mezi lety 1532 až 1535 (Bernau, Dokument 532), zápis pod názvem "das dorpf Priles" (česky "vesnice Přílezy") - účetní kniha kostela, přílezského kostela svatého Bartoloměje z let 1846 až 1869 "Kirchenrechnung bey der Pröleser Filialkirche ad sanctum Bartholomaeum" 1778 až 1806 (Bečov nad Teplou, zámecký archiv).

Literatura: P. Oswald Mannl, Premonstrát pražské arcidiecéze podle potvrzovacích knih, 13 f. (G.-Program Plzeň 1903).

PŘÍLEZY patří k západním farnostem patřícím ke kanovnickému klášteru v Milevsku (Monasterium Milocense) ležícím v arcidiákonu v Žatci. V roce 1354 byl potvrzen jako farář v Přílezech a k tomu náležícímu kostelu v Útvině fráter Henricus jakožto následovník frátera Nicolause. Samotná ves Přílezy tvořila od vybudování probošství v Toužimi patřícího k Milevsku část toužimského panství.

KOSTEL SVATÉHO BARTOLOMĚJE Ve středověku působily Přílezy až do druhé poloviny XIV. století jako vesnice s kostelem s vlastním farním sídlem, které brzy na to přešlo na Útvinu. V té době také vznikla dnešní, od XVIII. století v barokním rouchu zahalená budova kostela. Pro vytvoření jejího původního půdorysu (obr. 269) je charakteristický čtvercový oltář, který je oddělený od jednoloďové budovy kostela s půlkruhovým vítězným obloukem. K středověkému stylu klenutých oblouků náleží také z opracovaných kamenů vytvořený dveřní portál, stejně jako portál chrámové lodi a zvláště pak drobné světlíky na zadní stěně oltáře. V XVIII. století byla do interiéru kostela vnesena barokní architektura prostřednictvím slepých pilířů a oblouků. Ze stejné doby pochází HLAVNÍ OLTÁŘ. Typickým pro něj je barokní záchvěv patrný ze vzoru na portálu se štíty na lemujících sloupech a s atikou. Oltářní obraz představuje hlavní svaté, nahoře na nástavci je umístěn obraz Panny Marie. Bohatě zdobená křídla oltáře nesou na památku knížecího patrona erby rodů Saska a Bádenska (obr. 270).

Klenutá SAKRISTIE se svou malou brankou ve stylu klenutých oblouků náleží také ještě ke starým budovám kostela. Naopak z doby baroka pochází malá empora a přístavba schodiště.

Velká KROPENKA v lodi kostela je jednoduchou kamenickou prací z roku 1800. Rok stejně jako monogram Ježíše Krista je připevněn na přední stěně.

Co se mladší architektonické historie kostela Sv. Bartoloměje týče, jsou k dispozici pouze následující záznamy v účetní knize kostela z let 1778 až 1806:

Podle účtu z 9. prosince 1780 od tachovského výrobce varhan Franze Garttnera za zhotovení varhan 35 zlatých předem.

1781 toužimskému stolaři Johannu Pachenbergerovi za novou skříň do sakristie 28 zlatých

Zámečníku Melchioru Bittermanovi v Toužimi před okováním skříně do sakristie pak bude zaplaceno 31 zlatých 18 krejcarů.

1782 tachovskému výrobci varhan Vincentu Garttnerovi 4 zlaté.

HŘBITOV obklopený starou, kamennou zdí, si ještě zachoval na jihovýchodě svůj karner - barokní, klenutou stavbu z XVIII. století.

POMNÍKY. Na náměstí před kostelem stojí v seskupení boží muka a kříž. Boží muka (obr. 271) tvoří vysoký žulový sloup s hlavicí určenou pro vyobrazení jednotlivých zastavení křížové cesty. Na jejich vytvoření upozorňuje na podstavci uvedený rok 1828 a monogram G K. Na sousedícím pomníku je nápis nečitelný. Renovace původního kovaného kříže proběhla v roce 1903.


POUŽITÉ ZDROJE:

[1] NA, fond APA I, i. č. 483 sign. A37/12; i. č. 484, sign. A 37/13; i. č. 485, sign. A37/14; i. č. 486, sign. A 37/15; i. č. 487, sign. A 38/1; i. č. 488, sign. A38/2; i. č. 489, sign .A 38/3; i. č. 490, sign. A38/4; i. č. 491, sign. A38/6; i. č. 492, sign. A38/6; i. č. 493, sign. A38/7; i. č. 494, sign. A38/8; i. č. 495, sign. A38/9; i. č. 496, sign. A39/1; i. č. 497, sign. A39/2; i. č. 498, sign. A39/3; i. č. 499, sign. A39/4; i. č. 500, sign. A39/5; i. č. 501, sign. A39/6; i. č. 502, sign. A39/7; i. č. 503, sign. A39/8; i. č. 504, sign. A39/9; i. č. 505, sign. A39/10; i. č. 504, sign. A39/11; i. č. 505, sign. A39/12; i. č. 511, sign. A 40/3.

[2] F. A. TINGL(ed.), Libri, I/1, s. 40.

[3] A. SEDLÁČEK,Hrady, XIII, s. 219; P. VLČEK- P. SOMMER- D. FOLTÝN, Encyklopedie, s. 364.

[4] A. SEDLÁČEK,Hrady, XIII, s. 219.

[5] A. SEDLÁČEK,Hrady, XIII, s. 219.

[6] A. SEDLÁČEK, Z Vřesovic, s. 1023; A. SEDLÁČEK,Hrady, XIII, s. 219.

[7] A. SEDLÁČEK,Hrady, XIII, s. 219.

[8] NA, fond DZ, sign. DZV 3, fol. B20v-B21.

[9] NA, fond DZ, sign. DZV 13, fol. B12v.

[10] 525 let, s. 13.

[11] A. SEDLÁČEK,Hrady, XIII, s. 220.

[12] 525 let, s. 16.

[13] 525 let, s. 18.

[14] A. GNIRS,Topographie, s. 311.

[15] SOA v Plzni, fond Sbírka matrik, sign. Útvina 1, nefoliováno.

[16] P. VLČEK (ed.), Encyklopedie, s. 585.

[17] SOA v Plzni, pracoviště Klášter, fond Vs Toužim, i. č. 364, kart. 113, Brložec - účet.

[18] P. VLČEK (ed.), Encyklopedie, s. 585.

[19] Laboratoř geoinformatiky Univerzity J. E. Purkyně. Prezentace starých mapových děl z území Čech, Moravy a Slezska. [on-line] I. vojenské (josefské) mapování - Čechy, mapový list č. 102. Detail. Obec Přílezy. [cit. 31. 1. 2018] Dostupné z WWW: <https://archivnimapy.cuzk.cz/>.

[20] SOA v Plzni, pracoviště Klášter, fond Vs Toužim, i. č. 502, kn. 240, účet filiálního kostela sv. Bartoloměje v Přílezích (1779-1806); nefoliováno.

[21] https://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/prilezy-kostel-sv-bartolomeje

[22] SOA v Plzni, pracoviště Klášter, fond Vs Toužim, i. č. 502, kn. 240, účet filiálního kostela sv. Bartoloměje v Přílezích (1779-1806); nefoliováno.

[23] SOA v Plzni, pracoviště Klášter, fond Vs Toužim, i. č. 614, kart. 145, Účet kaple sv. Bartoloměje na c. k. panství Toužim za v. r. 1827.

[24] A. SEDLÁČEK,Hrady, XIII, s. 220.

[25] M. BĚLOHLÁVEKa kolektiv, Hrady, 4, s. 355.

[26] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Toužim, i. č. 156, kart. 56, 1837, Inventář kostela a fary v Útvině, dále kapli v Přílezech na panství Toužim, kraj Loket, diecéze Praha, vikariát Toužim, nad čímž vykonává nejvyšší vrchnost patronátní právo.

[27] ÚAZK. ČÚZAK. Archivní mapy. [on-line] Stabilní katastr. Císařský otisk mapy. Přílezy. [cit. 31. 1. 2018] Dostupné z WWW: <https://archivnimapy.cuzk.cz/>.

[28] SOA v Plzni, pracoviště Klášter, fond Vs Toužim, i. č. 614, kart. 145, Inventář kostela a fary v Útvině, dále kapli v Přílezech na panství Toužim, kraj Loket, diecéze Praha, vikariát Toužim, nad čímž vykonává nejvyšší vrchnost patronátní právo.

[29] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 2524, kn. 1737, účty kaple sv. Bartoloměje, Přílezy (1846-69), nefoliováno.

[30] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 18. 6. 1859, patronátní úřad v Bečově účetnímu kostelní pokladny v Bečově.

[31] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 2524, kn. 1737, účty kaple sv. Bartoloměje, Přílezy (1846-69), nefoliováno.

[32] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 7. 7. 1855, vikariátní úřad v Toužimi patronátnímu úřadu v Bečově.

[33] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 6. 8. 1855, správa kostelní pokladny v Bečově patronátnímu úřadu v Bečově.

[34] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 12. 9. 1857, oznámení patronátního úřadu v Bečově.

[35] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 12. 10. 1857, patronátní úřad v Bečově účetnímu kostelní pokladny v Bečově; i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 27. 10. 1857, okresní úřad v Bečově patronátnímu úřadu v Bečově.

[36] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Toužim, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 23. 7. 1858, útvinský farář patronátnímu úřadu v Bečově.

[37] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 18. 11. 1858, patronátní úřad v Bečově okresnímu úřadu v Bečově.

[38] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 8. 4. 1859, vévodský beaufortovský patronátní úřad v Bečově vévodské účtárně kostelní pokladny v Bečově.

[39] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 8. 4. 1859, vévodský beaufortovský patronátní úřad v Bečově vévodské účtárně kostelní pokladny v Bečově; i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 13. 2. 1859, Výkaz náležité odměny akordujícího Františka Josefa Stowassera za vykonané stavby na kapli v Přílezích.

[40] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 588, sign. 383, kart. 16, 27. 7. 1869, útvinský farář patronátnímu úřadu v Bečově.

[41] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 588, sign. 383, kart. 16, 7. 6. 1873, útvinský farář patronátnímu úřadu v Bečově; i. č. 588, sign. 383, kart. 16, 17. 6. 1876, patronátní úřad v Bečově okresnímu hejtmanství v Karlových Varech.

[42] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 588, sign. 383, kart. 16, 8. 7. 1873, patronátní úřad v Bečově zastoupení Pester Versicherungs-Anstalt.

[43] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 11. 9. 1875, Johann Mrasick: Rozpočet nutných zhotovitelných stavebních oprav kostela v Přílezích. Se zřetelem na přiloženou plánovou skicu, cenovou analýzu a ceník.

[44] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 588, sign. 383, kart. 16, 17. 6. 1876, patronátní úřad v Bečově okresnímu hejtmanství v Karlových Varech.

[45] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 588, sign. 383, kart. 16, 17. 6. 1876, patronátní úřad v Bečově okresnímu hejtmanství v Karlových Varech; . č. 589, sign. 529, kart. 16, 11. 9. 1875, Johann Mrasick: Rozpočet nutných zhotovitelných stavebních oprav kostela v Přílezích. Se zřetelem na přiloženou plánovou skicu, cenovou analýzu a ceník.

[46] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, Plan-Skizze ueber das Kirchendach in Proeles.

[47] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, Protokol sepsaný při administraci vévodských beaufortovských domén ve funkci patronátního úřadu v Bečově 20. listopadu 1876.

[48] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, Protokol sepsaný v Přílezích dne 13. 8. 1877.

[49] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 25. 6. 1883, Karl Anton Fuchs patronátnímu úřadu v Bečově.

[50] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 3. 9. 1883, příkaz patronátního úřadu v Bečově.

[51] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 25. 4. 1884, Franz Josef Stowasser: Vorausmass und Kostenüberschlag der Baureparaturen und der Schindl Eindeckung an der Kirche in Pröles.

[52] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 22. 9. 1884, patronátní úřad v Bečově okresnímu hejtmanství v Karlových Varech.

[53] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 21. 8. 1885, patronátní úřad v Bečově farnímu úřadu v Útvině.

[54] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 28. 10. 1885, farní úřad v Útvině patronátnímu úřadu v Bečově.

[55] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 12. 4. 1892, farní úřad v Útvině vévodskému patronátnímu úřadu v Bečově.

[56] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 589, sign. 529, kart. 16, 27. 4. 1892, patronátní úřad v Bečově farnímu úřadu v Útvině.

[57] SOA Plzeň, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 2525, kn. 1738, účty kaple sv. Bartoloměje, Přílezy (1870-1923), nefoliováno

[58]

[59] SOA v Plzni, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 2525, kn. 1738, účty kaple sv. Bartoloměje, Přílezy (1870-1923), nefoliováno.

[60] SOA v Plzni, pracoviště Klášter, fond Vs Bečov, i. č. 2526, kn. 1739, účty kaple sv. Bartoloměje, Přílezy (1924-1939), nefoliováno.

[61] NPÚ. Památkový katalog. [on-line] Katalogové číslo 1000133455, Přílezy, kostela sv. Bartoloměje. [on-line 31. 1. 2018] Dostupné z < https://www.pamatkovykatalog.cz/ >

[62] Přílezy, kostela sv. Bartoloměje. [on-line 31. 1. 2018] Dostupné z https://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/prilezy-kostel-sv-bartolomeje